Památky a turistické atraktivity

Hrady a zámky

Jihočeský kraj patří k regionům s největším počtem památek. Rožmberkové, Schwarzenbergové a další slavné rody zde zanechaly obrovské dědictví, jehož krása zušlechťuje a dramatická historie učí moudrosti. Třináct nejvýznamnějších objektů spravuje stát, jsou mezi nimi proslulé hrady a zámky v Hluboké nad Vltavou, Českém Krumlově, Jindřichově Hradci a další místa, která patří k nejoblíbenějším výletním cílům. O další stovky památek pečují obce i soukromí majitelé, naprostá většina z nich se otvírá veřejnosti. Památky často hostí umělce a některé vyprávějí po setmění tajuplný příběh, v němž se zjevuje také Perchta z Rožmberka zakletá v Bílou paní.

Historické památky jižních Čech jsou dědictvím po předcích, kteří zde stavěli hrady, tvrze a kláštery již od 12. století. Mocný rod Vítkovců, který soupeřil o vliv v jižních Čechách s královským rodem Přemyslovců, se opíral o četné hrady, které ve dvou řadách tvořily pevný val na hranicích s Rakouskem a ve své většině byly založeny v průběhu 13. století. Vnější řadu postavenou téměř na rozhraní Čech a Rakouska vytvářely hrady Rožmberk, Landštejn a Nový hrad (Nové Hrady). Vnitřní řada navazovala na dva nejstarší vítkovské hrady – Jindřichův Hradec a Kardašovu Řečici. Doplňovaly ji hrady Český Krumlov, Třeboň a Stráž nad Nežárkou.

Většina staveb byla v průběhu 16. a 17. století přestavěna v renesančním stylu. Dějiny podstatné části jižních Čech jsou v tomto období spojeny se šlechtickým rodem Rožmberků. Rozsáhlé změny tak prodělal raně gotický hrad v Českém Krumlově (celá městská památková rezervace je na Seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO), který byl za panování Rožmberků přestavěn na renesanční zámek a za Eggenbergů barokně upraven. Hrad v Jindřichově Hradci se ve 2. polovině 16. století změnil v rozložitý renesanční palác s bohatými arkádami a ozdobným rondelem. Na renesanční zámek byl ve 2. polovině 16. století přestavěn i hrad Hluboká. Dnešní podobu mu však vtiskli až architekti ve službách rodu Schwarzenbergů, šlechtického rodu, který významně ovlivňoval jižní Čechy od poloviny 17. století až do počátku 20. století. Zámek v Hluboké nad Vltavou byl za jejich panování přestavěn po vzoru tzv. tudorovské gotiky, v níž byl postaven anglický královský hrad Windsdor. Nedaleko hlubockého zámku stojí barokní lovecký zámeček Ohrada z počátku 18. století, jedna z mála slohově čistých staveb v jižních Čechách. Schwarzenbergové také přestavěli a do dnešní podoby nechali upravit zámek Orlík, který se nalézá na břehu stejnojmenné přehrady na řece Vltavě. Zásluhou orlické větve Schwarzenbergů byl ve 2. polovině 19. a v 1. polovině 20. století rekonstruován hrad Zvíkov na soutoku řek Vltavy a Otavy, takže nynější podoba hradu se značně přibližuje jeho vzhledu před staletími.

Na panském sídle v Třeboni došlo k podstatné přestavbě až na počátku 17. století, za posledního Rožmberka Petra Voka. Renesanční podoba zámku, vytvořená v této době, nebyla později už nijak podstatně měněna.

Stavebně zajímavou památkou je Kratochvíle, původně letohrádek a lovecký zámek mocného velmože Viléma z Rožmberka. Ten zde dal provést značné stavební úpravy, a tak se Kratochvíle po svém dokončení dala nádherou svých prostor srovnat jedině s pražským letohrádkem Hvězda. K nejmalebnějším stavbám jižních Čech patří i Červená Lhota, renesanční zámek uprostřed rybníka, postavený na místě středověké tvrze. V období středověku bylo postaveno na území jižních Čech na 100 hradů a 400 tvrzí. Některé hrady zanikaly během času beze stopy, jiné byly zničeny válkami a požáry nebo byly přestavěny na honosné zámky. Dnes jsou tyto historické perly velkým lákadlem pro většinu turistů.

Památky lidové architektury

Krása malebné jihočeské krajiny je dotvářena památkami lidové architektury. Jihočeské vesnice si na mnoha místech zachovaly ráz, který jim byl dán v průběhu 19. století. Dovednost lidových stavitelů a řemeslníků dokládají zděné domy, které byly postaveny pod vlivem baroka a empíru a jejichž styl se označuje jako jihočeské selské baroko. Typickou stavbou tohoto stylu je mohutná selská usedlost se dvěma bohatě zdobenými štíty, které spojuje do oblouku klenutá brána s malými dvířky. Památky selského baroka lze nalézt při toulkách po celých jižních Čechách. V Záluží u Soběslavi můžete dokonce shlédnout malý skanzen lidové architektury. Památky lidové architektury, spjaté většinou s výraznou postavou stavitele Jakuba Bursy, najdeme také na Prachaticku. Stavby, charakteristické svými bohatě zdobenými štíty s převládajícími prvky selského baroka, lze vidět např. v Libotyni, Radhosticích, Kovaníně, Bušanovicích a Dolních Nakvasovicích. Zcela odlišný charakter lidové zástavby najdeme ve Volarech. Jde o roubené domy alpského stylu s charakteristickým mírným sklonem střechy a dispozičním uspořádáním, které odpovídalo potřebám života a práce zemědělců. Mnohé stavby tzv. selského baroka, roubené domy alpského stylu i venkovské hospodářské budovy (např. seníky) patří dnes mezi státem chráněné kulturní památky.

Veselsko - soběslavská blata

Zahrnuje vesnice mezi Bechyní a Soběslaví. Působily tady dvě zednické rodiny, Šochů a Patáků, a pro zdejší typ lidových staveb je charakteristická především plošná dekorace. Na zdech domů, zvláště pak sýpek, nacházíme motivy obloučkových říms, čtyřlístky, květiny, srdíčka, kroužky.

Hlubocká blata

Najdeme je v kraji mezi Hlubokou nad Vltavou, Vodňanami a Netolicemi. Pro zdejší architekturu jsou typické bohatě vykrojené tvary štítů, poté velice komplikovaně zavinuté a plastické voluty, stylizované větvičky a ornamenty. Nejznámější vesnicí, v níž lze najít stavby tohoto druhu, jsou Holašovice nedaleko Netolic a Českých Budějovic. Holašovice leží v podhůří Blanského lesa, 15 kilometrů západně od Českých Budějovic. Obec vznikla v první polovině 13. století a její stavební vývoj byl dokončen až ve druhé polovině 19. století. Historický sídelní celek tvoří v dnešní podobě 22 zděných usedlostí, jež jsou rozmístěny po obvodu mimořádně rozlehlé obdélné návsi (210x70 metrů). Téměř stoprocentně se zde zachoval středověký systém řazení obytných a hospodářských budov, propojených ohradními zdmi s brankami a klenutými vjezdy. To spolu s dochovanými štukovými dekory na většině průčelí vytváří neopakovatelnou atmosféru místa. K chráněným kulturním památkám tu pak vedle statků patří ještě historická kovárna, barokní kaple z roku 1744 a hospoda. V roce 1999 byly Holašovice zařazeny do registru mezinárodního kulturního dědictví UNESCO.

Volyňský okruh

Týká se regionu kolem městečka Volyně. Stavby tohoto typu vynikají velkou plasticitou, často používanou figurální výzdobou, baňatými sloupky a výraznými pilastry. V této oblasti působil také nejznámější zednický mistr a autor lidové architektury – Jakub Bursa (1813 - 1884). Tento svérázný stavitel se soustředil především na výzdobu štítu, kterou považoval za vyvrcholení celé stavby. Uplatňoval různé plastické motivy, které mnohdy symbolizovaly profesi zadavatele (např. hostinského či kováře), a velice často používal i různé nápisy. Zajímavostí je také to, že na některé ze svých staveb se podepsal, proto je jeho jméno nejznámější.

Šumava a její podhůří

Na Prachaticku se stavby selského baroka od Jakuba Bursy soustřeďují v okolí Vlachova Březí, Vitějovic, Hracholusek a Netolic. Historicky starší jsou zde však domy dřevěné. Charakteristickou zvláštností jihočeské lidové architektury je překrývání dvou základních typů lidového domu, a to dřevěného, roubeného domu, a domu zděného. Základním znakem tohoto typu je roubená stavba z neotesaných kmenů, tzv. „kuláčů“, mohutný široký štít, často prolomený pavláčkou, a poměrně plochá střecha, převážně krytá šindelem. Tyto stavby se vyskytují především na Vimpersku – v obcích Zdíkov, Lažiště, Masákova Lhota, Stachy apod. Ve Volarech a blízkém okolí pak nacházíme zcela ojedinělý typ roubené architektury na našem území. Jedná se o dům čistě alpského typu, který se zdá být do jisté míry cizím jevem v oblasti Šumavy. Byl sem přenesen německými kolonisty a všeobecně se považuje za architekturu výhradně alpské oblasti.

Technické a přírodní atraktivity

Jih Čech je ukázkou, jak může člověk žít v souladu s krajinou a dotvářet její krásu svou tvůrčí činností. Je zde mnoho technických skvostů, u jejichž zrodu viditelně stála pokora vůči přírodním silám. S podobnou úctou, již člověk pociťuje například před Čertovou stěnou, mistrovským dílem šumavské přírody, lze pohlížet i na mnohé mosty, rozhledny a rybníky. Unikátní jsou pozůstatky koněspřežní železnice, nejstarší železniční trati na evropské pevnině, jež spojila jih Čech s Rakouskem. Harmonii techniky a přírody lze vnímat i ve vlaku jedoucím po úzkokolejce malebnou Českou Kanadou nebo u Schwarzenberského kanálu při ukázce historického plavení dřeva. První souvislá plavba polenového dříví zde proběhla roku 1791, poslední 1962 (od roku 1998 probíhá každoročně v rámci letní turistické sezóny ukázkové plavení dříví na úseku Jelení – Ježová). V Dačicích se nachází památník první kostky cukru na světě, která zde byla vyrobena roku 1843. Muzeum koněspřežky v Českých Budějovicích připomíná provoz první kontinentální železnice z Lince do Českých Budějovic (zahájen v roce 1873). Z vodních děl jmenujme třeboňskou rybniční soustavu, uměle vybudovaný vodní kanál Zlatá stoka, vodní nádrže Lipno a Orlík. Tím však výčet jihočeských zajímavostí zdaleka nekončí…

Koněspřežní železnice České Budějovice - Linec

Nejstarší železnice na evropské pevnině, trať České Budějovice – Linec, byla vybudována v letech 1825 – 1832 především pro přepravu soli z hornorakouské Solné komory do Čech. Byla vyústěním dlouholeté snahy o propojení povodí řek Vltavy a Dunaje. Již v roce 1808 navrhl Dr. František Josef Gerstner, pozdější ředitel Královského českého stavovského technického učiliště, místo původně plánované vodní cesty neobvyklé dopravní spojení – železnou silnici. K realizaci projektu však došlo až v roce 1824, kdy teprve bylo uděleno císařské privilegium ke stavbě. Jednalo se o nový způsob dopravy, na evropské pevnině v té době neznámý, ale v Anglii již používaný. Nejdříve byla vybudována nová silnice z dusané hlíny a štěrku a na ni byly položeny kolejnice – dřevěné trámy svrchu pobité pásy kujného železa. Trámy se zapouštěly do příčně položených pražců. Celá trasa měřila přibližně 129 kilometrů, tažnou sílu obstarávala zvířata, především koně. Doprava zboží po celé trati byla slavnostně zahájena 1. 8. 1832. V roce 1836 byl zprovozněn další úsek koněspřežní železnice z Lince do Gmundenu a byla rovněž zahájena přeprava osob. Osobní vlak vyjížděl z Českých Budějovic v 5 hodin ráno a dorazil do hornorakouského Lince v 19 hodin.

V 60. letech 19. století zaostávala koněspřežka za parními železnicemi, a proto začala její přestavba na parní provoz. Poslední vlak tažený koňmi vyjel 15. 12. 1872. Zachované pozůstatky trati na území České republiky byly v roce 1971 vyhlášeny národní kulturní památkou.

Do dnešní doby se dochovalo několik významných památek koněspřežní železnice. V Českých Budějovicích je jednou z nejznámějších strážní domek v Mánesově ulici č. 1, který byl součástí areálu nákladového nádraží. K jeho výstavbě se přikročilo až v roce 1828. Domek se dvěma místnostmi a s kuchyní byl určen pro hlídače dráhy a nádraží. V současné době je zde umístěna expozice věnovaná koněspřežní železnici ve městě. Kromě písemných dokumentů, dobových fotografií a kreseb je možné shlédnout videofilm mapující její výstavbu a především zachované památky. Expozice je doplněna dvěma modely osobního a nákladního vozu. Kromě tohoto muzea je ve městě ještě několik dalších budov přímo souvisejících s koněspřežkou. V původně zájezdním hostinci U zelené ratolesti, který dnes naleznete na Husově třídě, byly umístěny byty pro kočí, stáje a kůlny pro vozy. Byl to nejsevernější bod celé železnice. Tzv. Nisslův dům tvoří nároží České a Piaristické ulice. Zde se nacházela pokladna pro osobní přepravu a úřadovny železnice. Protější nároží sloužilo jako nástupiště. Od roku 1827 tady trať oficiálně začínala, prodloužení k hostinci sloužilo jen jako manipulační kolej. Poslední významnou památkou koněspřežní železnice v Českých Budějovicích je c. k. solní sklad v České, dříve Solní ulici, který, jak už název napovídá, sloužil ke skladování soli dopravované železnicí ze Solnohradska. Budova se ve své původní podobě nedochovala, její větší část byla v roce 1901 stržena. Nyní zde naleznete galerii.

Již na trase koněspřežky, asi 35 kilometrů vzdálena od Českých Budějovic, leží obec Bujanov, kde se nacházela jedna z pěti přepřažních stanic. Vedle obytných budov zde byly i stáje, kovářské a kolářské dílny i nezbytné sklady ovsa. Dobový model celého nádraží, část dochovaných kolejí a také řadu písemných dokumentů a fotografií můžete shlédnout ve zdejším muzeu. Budova samotné stanice, která byla nedávno zrekonstruována, slouží v dnešní době jako škola.

Bezesporu nejdůležitější zastávkou na putování po stopách koněspřežky je nádraží a muzeum v Kerschbaumu. Uprostřed malebné přírody Horního Rakouska, asi 7 kilometrů severně od známého městečka Freistadt a asi 15 kilometrů od české hranice, se můžete vrátit o 125 let zpět a projet se koněspřežkou. Doposud bylo zrekonstruováno přibližně 500 metrů historické trati a dva osobní vozy. Samotná expozice muzea vám přiblíží historii a techniku koněspřežní železnice i život a práci prvních „železničářů“. Kerschbaum je také sídlem první evropské nádražní restaurace, ale i dnes zde můžete ochutnat dobové speciality.

Kromě těchto památek naleznete po celé délce trasy ještě celou řadu dalších připomínek této unikátní technické památky. Strážní domky, náspy, můstky či mostní pilíře roztroušené po krajině na vás dýchnou nostalgií časů dávno minulých. Více informací zde

Jindřichohradecká úzkokolejka

Úzkorozchodné železnice v jižních Čechách jsou unikátní technickou památkou, dokumentující vývoj železniční dopravy v České republice, za jejíž stavbu se zasloužila města (Nová Bystřice, Jindřichův Hradec, Kamenice nad Lipou apod.) a místní podnikatelé, továrníci i statkáři. Jedná se o trať Jindřichův Hradec - Nová Bystřice, která měří 33 kilometrů a byla otevřena 1. 11. 1897 a dnes slouží osobní rekreační a nákladní dopravě. Druhou tratí je severní trať Jindřichův Hradec - Obrataň, která byla uvedena do provozu na Štědrý den roku 1906 a dodnes je důležitým prostředkem dopravní obsluhy regionu. Obě tyto tratě procházejí romantickou krajinou České Kanady a Českomoravské vrchoviny.

Úzkokolejky s celkovou délkou 79 kilometrů mají oproti normálnímu rozchodu 1435 mm rozchod kolejí pouhých 760 mm. Přestože se jedná o významnou technickou památku, která dokumentuje vývoj železniční dopravy v České republice, obě tratě dodnes slouží původnímu účelu a celý rok po nich pravidelně jezdí osobní i nákladní vlaky. Každoročně v létě se konají nostalgické jízdy s historickými vozy a parními lokomotivami. Zajímavostí je používání klasických Edmondsonových lepenkových jízdenek. Vyrábí je tiskárna, sídlící na nádraží v Kamenici nad Lipou. Jízdenky odtud míří k ostatním zákazníkům v České republice, Rakousku, Švýcarsku a do dalších zemí. Více informací zde

Elekrtifikovaná dráha Elinka

K cestě z Tábora do Bechyně můžete ve vybraných termínech letní sezóny využít jako dopravní prostředek vlak. Již roku 1903 byla mezi těmito městy zprovozněna první česká elektrifikovaná trať (24 kilometrů), postavená podle projektu Františka Křižíka. V roce 2003 oslavila 100. výročí svého vzniku a je dodnes funkční. Více informací zde

Rybniční soustava

Bez rybníků by jižní Čechy nebyly tím, čím jsou. Rozsáhlé vodní hladiny, střídané lesy a loukami, úzké cesty po hrázích, množství ptáků na hladinách a březích, majestátné duby, to vše tvoří tu zvláštní, svéráznou atmosféru jihočeské krajiny. Vznik prvních rybníků v jižních Čechách lze pravděpodobně spojovat s obdobím vlády Karla IV., tedy s dobou okolo poloviny 14. století. Jihočeské rybníky, tak jak je známe dnes, byly ale v podstatě vybudovány v 16. století, zejména díky bohatému rodu Rožmberků a jejich stavitelům Štěpánku Netolickému a Jakubu Krčínovi z Jelčan. Ti prosluli zvláště svými stavbami rybníků na Třeboňsku. Z původního velkého počtu jihočeských rybníků mnohé v pozdějších dobách zanikly.

V Českobudějovické pánvi v povodí Vltavy je výrazná českobudějovicko-hlubocká rybniční skupina s největším rybníkem Bezdrevem, vybudovaným koncem 15. století. Z ostatních rybníků této skupiny je z turistického hlediska zajímavý například Munický rybník v blízkosti Hluboké nad Vltavou a zámečku Ohrada.

Dále se v jižních Čechách rozprostírá protivínsko-vodňanská rybniční skupina, ležící v povodí řeky Blanice, se známým Tálínským rybníkem.

V severní části Třeboňské pánve jsou známé rybníky Horusický a Bošilecký. Nejvíce rybníků (a největších) je však v okolí Třeboně. Třeboňsko drží ve srovnání ostatními částmi jihočeského regionu z hlediska pokrytí území vodními plochami primát. K velkým dílům Štěpánka Netolického patří kromě rybníků především 45 kilometrů dlouhá Zlatá stoka, kterou odvodnil močály a současně propojil některá už existující vodní díla. Zásluhou Jakuba Krčína vznikla celá řada jihočeských rybníků od prvního Počátku přes Svět až po největší Rožmberk. Obdiv si nesporně zaslouží také 13,5 kilometrů dlouhý kanál, pojmenovaný Nová řeka, kterým Krčín odvedl část vody z Lužnice do Nežárky a zajistil tak Třeboňsku ochranu před povodňovými vlnami. Více informací zde

Zlatá stoka

Napájecí a regulační kanál rybničního systému Třeboňské pánve na Jindřichohradecku byl vybudován v letech 1506 – 1520 známým stavitelem rybníků Štěpánkem Netolickým. Stoka je dlouhá 47 kilometrů, 2 až 4 metry široká a 1 až 1,5 metrů hluboká. Místy vede mezi hrázemi rybníků nad úrovní terénu. Kromě napájení rybníků sloužila i k odvodňování bažin a zachycování přívalových vod, které dříve způsobovaly značné škody. Více informací zde

Schwarzenberský plavební kanál

Plavební kanál na Prachaticku, který umožňoval dopravu dřeva z těžce dostupných šumavských lesů do Vídně. Byl vybudovaný na přelomu 18. a 19. století. Převádí vody ze svahu hor Třístoličníku, Plechého a Smrčiny z povodí Vltavy přes evropské rozvodí řekou Grosse Mühl do Dunaje. Pravidelné plavení do Rakouska skončilo roku 1891, definitivně v roce 1932. Kanál dlouhý 45 kilometrů si vyžádal proražení 430 metrů dlouhého kanálu pod horou Plešivcem. Vodu pro vyzděný a kamennými deskami vyložený kanál zajišťovala nádrž na jeho počátku, Plešné jezero s upraveným odtokem, a řada bystřin. Lesní cestu podél kanálu mohou dnes využít pěší i cyklisté. Více informací zde

Podolský most

Silniční most překlenuje nádrž Orlík u obce Podolsko, 2 kilometry jižně od Červené, na silnici mezi Pískem a Táborem. Železobetonový trojobloukový most, 510 metrů dlouhý a 58 metrů vysoký, byl postaven v letech 1938 – 1940 podle projektu Ing. V. Janáka. Získal řadu ocenění včetně označení Krásný most Evropy a to již v roce 1937, tedy před vlastní výstavbou. Původně zde stával řetězový most, který byl v roce 1960 demontován a přemístěn k obci Stádlec. Více informací zde

Stádlecký most

Cennou technickou památkou je empírový řetězový most přes řeku Lužnici asi 3 kilometry od obce Stádlec. Most byl původně postaven na silnici z Tábora do Písku přes údolí Vltavy u Podolska. Jeho existenci však ohrozila výstavba Orlické přehrady, proto byl roku 1960 rozebrán a v letech 1970 - 1975 znovu vystavěn na dnešním místě přes řeku Lužnici. Most je 157 metrů dlouhý, ocelová konstrukce nesoucí dřevěnou mostovku je uchycena ve zděných pylonech ze žulových kvádrů. Více informací zde

Žďákovský most

Most byl pojmenovaný podle nedaleké osady zatopené při napouštění Orlické přehrady. Spojuje vltavské břehy u Orlíka nad Vltavou asi 15 kilometrů západně od Milevska. Stavba mostu byla zahájena ve stejné době jako výstavba přehrady v roce 1957 a trvala až do roku 1967. Jeho délka je 540 metrů, hlavní oblouk o rozpětí 330 metrů podpírá konstrukci, po níž vede silnice z Tábora do Plzně. Je ve výšce 50 metrů nad hladinou jezera a 100 metrů nad bývalým dnem řeky. Těmito parametry patří Žďákovský most k největším svého druhu na světě. Přesto celá mostní konstrukce působí dojmem mimořádně lehké stavby. Více informací zde

Bechyňský most

Zvaný též Bechyňská duha, byl postaven podle projektu Eduarda Viktora, dokončen k 10. výročí republiky 28. 10. 1928. Nejvyšší železobetonový oblouk v tehdejší ČSR, výška nad hladinou řeky 50 metrů, rozpětí oblouku 90 metrů a délka 203,38 metrů. Více informací zde

Buškův Hamr

Buškův hamr u Trhových Svinů je funkční technická památka z 18. století. Jedná se o kovárnu poháněnou vodou, muzeum hamernictví, kde je možné vidět buchar, výheň s dmychadly a brus, poháněné třemi vodními koly. Součástí expozice je jedinečná kolekce nářadí používaného hamerníky, kterou neuvidíte v žádném technickém muzeu. V obytné části je soustředěna výstava lidového nábytku z Doudlebska s ukázkami keramiky, podmaleb na skle atd. Více informací zde


Kovárna v Záluží

Kovárna z roku 1899 je ukázkou stylu selského baroka. Její součástí je i loutkářská dílna, a tak je zde kromě klasického kovářského zařízení k vidění i expozice loutek a betlémů. Kovárna spolu s dalšími domy vytváří harmonický celek, který byl vyhlášen vesnickou památkovou rezervací. Více informací zde

Městská elektrárna Písek

Městská elektrárna byla postavena v roce 1888 pro potřeby napájení elektrického osvětlení, které pro Písek zkonstruoval rok před tím vynálezce a podnikatel Ing. František Křižík. Nejprve elektřinu vyrábělo dynamo poháněné vodním kolem, v roce 1901 jej nahradily Francisovy turbíny. Po delší přestávce byla elektrárna zrekonstruována a od roku 1994 opět vyrábí elektrický proud. Více informací zde

Církevní památky - poutní místa

Církevní památky patří k nejvýznamnějším odkazům našich předků, jejich tradice sahá do nejstarších dob. V minulosti byly zejména kláštery důležitým a dlouhou dobu i jediným centrem vzdělanosti a kultury.  Na území jižních Čech se projevoval velmi silný vliv zvláště gotických cisterciáckých klášterů ve Zlaté Koruně a ve Vyšším Brodu a také nejstaršího kláštera v jižních Čechách – románského premonstrátského kláštera v Milevsku. Církevní stavby byly zakládány spolu s královskými městy, např. dominikánský klášter s kostelem v Českých Budějovicích, kostely v Písku, Táboře a další. Mnoho unikátních církevních staveb se dochovalo z období vlády Rožmberků –  klášter augustiniánů v Třeboni, kostely v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci a mnohde jinde. Požáry a války pak byly příčinou častých stavebních úprav a přestaveb, zejména barokních.

Z období baroka se také zachovaly i stavební komplexy nejvýznamnějších poutních míst v jižních Čechách - Římov, Klokoty, Dobrá Voda u Nových Hradů a Dobrá Voda u Českých Budějovic, Trhové Sviny, Rychnov nad Malší, Lomec, Klášter u Nové Bystřice, Sepekov u Milevska. Poutní místa vznikala již od pradávna tam, kde podle legendy došlo k nějakým zázrakům nebo zjevením, objevení léčivého pramene či vyslyšení proseb věřících, nejčastěji prostřednictvím Panny Marie. K jejímu uctění proto byly na stovkách míst stavěny kříže, kapličky, kaple i honosné kostely. Také poutí je nejvíce mariánských.

První sakrální objekty se v jižních Čechách stavěly patrně již v 1. polovině 11. století. Výrazem úsilí o soustavné rozšiřování klášterních staveb v raně gotickém období bylo vybudování kaple sv. Andělů strážných ve Zlaté Koruně. Dále sem řadíme sakristii konventního chrámu Nanebevzetí P. Marie ve Vyšším Brodě.

Cisterciácká stavební aktivita pokračovala po celé 13. a 14. století a vyvrcholila dokončením centrální trojlodní baziliky ve Zlaté Koruně a kláštera s chrámem ve Vyšším Brodě. Ke specifickému rázu jihočeské gotiky přispěli dominikáni stavbou kláštera v Českých Budějovicích, při níž použili jedinečné ozdobné motivy. Církevní architekturu na jihu Čech ovlivnila pražská parléřovská huť, která se podstatnou měrou podílela na výstavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Pražské prvky se objevily v činnosti augustiniánů při stavbě kláštera v Třeboni a v Borovanech.

Zajímavou církevní památkou je původně premonstrátský klášter v Milevsku, založený koncem 12. století, kde lze navzdory četným přestavbám nalézt poměrně rozsáhlé a zachovalé části z románského období. Vrcholem pozdně gotického umění jsou menší stavby františkánů v Českém Krumlově, Bechyni a Jindřichově Hradci.

Období renesance vývoj církevního stavitelství podstatnou měrou neovlivnilo. Až v souvislosti s rozsáhlými plány rekatolizace českých zemí získaly i církevní stavby nový, barokní výraz. Chrámy v Dobré Vodě u Českých Budějovic a v Dobré Vodě u Nových Hradů jsou klasickým příkladem architektury tzv. čistého baroka. Příkladem lidové barokní tvořivosti jsou chrámy s bohatě zdobenými ambity v Římově, Táboře – Klokotech a ve Svaté Trojici u Trhových Svinů.

Ve 2. polovině 19. století se v architektuře využívaly hojně historizující prvky. Tak byl například kostel v Hosíně u Českých Budějovic přestavěn do novorománského slohu a v Třeboni byla vybudována novogotická hrobka Schwarzenbergů.

Ve výčtu církevních staveb nelze opomenout hrad ve Strakonicích, který byl vybudován ve spojení s klášterem již v první polovině 13. století. Od počátku 15. století Řád johanitů ovládal celý hrad i přilehlé panství. Četné přestavby za jejich panování daly hradu dnešní podobu. V členité krajině mezi Netolicemi a Vodňanami se pak na nevysokém zalesněném kopci skrývá překrásné poutní místo Lomec s kostelem Jména Panny Marie. V rámci české barokní architektury se jedná o dílo mimořádně vzácné, v rámci českobudějovické diecéze pak o jedno z nejživějších, stále pulzujících poutních míst.

Zlatá stezka

K nejvýznamnějším obchodním stezkám ve střední Evropě ve středověku patřila Zlatá stezka. Spojovala Podunají s českými zeměmi. Hlavním obchodním artiklem, který ji proslavil do současnosti, se stala sůl dovážená z alpských solných ložisek. Systém Zlaté stezky se po staletí postupně vyvíjel. V konečné podobě měl tři hlavní větve: Prachatickou, Vimperskou a Kašperskohorskou. Výchozím bodem pro tyto tři větve bylo bavorské královské město Pasov a ještě na bavorské straně se větve rozbíhaly různými směry do Čech. Opačně se dováželo do Pasova hlavně obilí, slad, chmel, vlna, kůže, pivo či dobytek. Zlatou stezku si nemůžeme představovat jako jednoduchou linii. Po celé její trase se totiž setkáváme s různými větvemi, odbočkami, zkratkami, spojkami a vedlejšími kolejemi. Jejich vznik a využívání byly závislé na terénu, počasí a hustotě obchodního provozu. Každý rok se v Prachaticích konají o posledním červnovém víkendu Slavnosti Zlaté solné stezky. Podobný svátek slaví pravidelně i jejich partnerské bavorské městečko Grainet v druhé polovině července. Více informací zde

Židovské památky

Nejstarší důkazy o židovském osídlení v jižních Čechách již ve 13. století máme v Jindřichově Hradci, ve 14. století žili Židé pravděpodobně v Rožmberku nad Vltavou a prokazatelně v Českých Budějovicích. Život Židů byl ve středověku omezen mnoha královskými, vrchnostenskými i církevními zákazy a nařízeními a začaly vznikat židovské čtvrtě (tzv. ghetta). Objevila se i nevraživost obyvatelstva vůči Židům. Až v polovině 19. století získali Židé plnou občanskou rovnoprávnost zrušením všech diskriminačních opatření. Poté se židovští občané podstatně zasloužili o hospodářský, sociální i kulturní rozmach regionu. Z jižních Čech například pocházeli Alois Zucker, který byl právníkem a jedním ze zakladatelů tzv. česko-židovského hnutí, dále básník a prozaik Richard Weiner, prozaik Norbert Frýd, bratři Radokovi (Alfred Radok - úspěšný režisér, Emil Radok – tvůrce scény Laterna Magica), dirigent Karel Ančerl atd. Největšího početního stavu dosáhly židovské komunity koncem 19. století. Nacistická okupace přinesla zánik téměř všem židovským obcím, 90 procent židovské populace bylo vyvražděno, zničeny byly mnohé židovské památky (např. novogotická synagoga z roku 1888 v Českých Budějovicích a oba hřbitovy v Táboře). Ničení židovských památek v jižních Čechách pokračovalo také v poválečných letech, po roce 1945 zde bylo zbořeno několik synagog, např. v Kolodějích nad Lužnicí, Strakonicích a Táboře. Dnes nepůsobí na jihu Čech bohužel již žádná židovská obec. Do dnešních časů se na území jižních Čech dochovaly židovské památky v různém stavu a slouží i rozličným účelům.

Muzea, galerie

Romantická atmosféra jižních Čech od nepaměti inspirovala umělce, kteří sem přicházejí tvořit i odpočívat. Malebná krajina je stálou výzvou pro malíře, zádumčivá nálada přitahuje básníky, dřevo láká řezbáře, pohnuté dějiny s řadou významných postav volají po dalším literárním či filmovém zpracování. Umělecká díla zaplňují muzea a galerie, jichž jsou v kraji desítky, a turisté je vnímají jako vítané zpestření svých toulek. Najdou tam díla z nejstarších období, doklady o vývoji venkova s lidovými řemesly a obyčeji, ale také vysoce uznávané moderní sbírky dokazující, že jižní Čechy zůstanou pro umělce věčným tématem.


 
Bookmark and Share
Chcete být prezentováni na těchto stránkách?
Zaregistrujte se a přidávejte informace o svých aktivitách, akcích i náměty na aktuality během jedné minuty.