Přidat do programu

Pomník kostky cukru v Dačicích

Žulový pomník vybudovaný v roce 1983 patří k turisticky nejvyhledávanějším místům ve městě Dačice. Jeho bezprostřední okolí bylo v roce 2012 osazeno pamětními deskami, které ve dvanácti cizích jazycích připomínají rok 1843, kdy se na své vítězné tažení evropskými a světovými trhy vydal dačický vynález - kostkový cukr. Pomník stojí v parčíku poblíž vysoké renesanční věže kostela sv. Vavřince.

Příběh první kostky cukru na světě

Po skončení napoleonských válek došlo ve 20. letech 19. století v habsburské monarchii k obnově pokusů s výrobou cukru z cukrové řepy. První řepný cukrovar moderního období v této části habsburské monarchie byl založen v roce 1829 v Kostelním Vydří u Dačic na panství Karla Maxmiliána Dalberga. O založení se postarali bratři Tomáš a František Grebnerovi. Půda v okolí Dačic ovšem pro pěstování cukrové řepy nebyla příliš vhodná. Samotný cukrovar neměl v Kostelním Vydří dlouhé trvání a již v roce 1832 se zpracováním cukrovky skončil. Stal se však vzorem pro další podniky v Čechách i na Moravě.

S neúspěchem cukrovaru v Kostelním Vydří však neskončila podnikatelská aktivita Františka Grebnera. V roce 1833 zřídil s finanční podporou vídeňského bankéře Puthona rafinerii cukru přímo v Dačicích. Rafinerie byla zřízena v budově na náměstí (nyní Palackého náměstí čp. 4 - MěKS) a později rozšířena i na sousední budovy). Zpočátku zpracovávala pouze třtinový cukr dovážený z italského Terstu, po roce 1844 zpracovávala již výhradně řepný cukr z domácích zdrojů. V roce 1839 se však podnik dostal do finančních potíží. Na jaře r. 1840 byl povolán nový ředitel - Jakub Kryštof Rad z Vídně.

Příchodem nového ředitele J. K. Rada nastalo nejslavnější období, které vyvrcholilo jeho vynálezem kostkového cukru a stroje na jeho výrobu. Podnik pod novým vedením zpočátku prosperoval a zaměstnával kromě úředníků a pomocného personálu na třicet stálých dělníků. Cukrem z Dačic byla zásobována jihozápadní Morava, jižní a východní Čechy a také rakouské pohraničí. Cukr se také prodával ve skladech dačické rafinérie zřízených ve Vídni, Pešti, Lvově a v Brně. K lepšímu využití některých výrobků rafinérie cukru a ke zlepšení jejího hospodaření zřídil J. K. Rad v roce 1841 také výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády.

Nevýhodné tvary dosud vyráběného cukru v podobě homolí, klobouků či bochníků přiměly Rada k vynálezu kostky cukru. Pro obchodníky i domácnosti byl totiž dosavadní tvar homolí málo praktický. Také hospodyňka paní Juliana Radová musela zajít pro sekáček, když chtěla jídlo přisladit a odseknout malý kousek z velké homole cukru. Stačila chvilka nepozornosti a úraz byl na světě. Jednoho dne v srpnu 1841 se taková nehoda stala i paní Julianě, která se při sekání homole cukru zranila na prstě. Ta se pak obrátila na svého muže a další úředníky dačické rafinerie, přítomné na obědě s výzvou, aby nalezli způsob, jak odstranit obtížné sekání a štípání cukru z homolí. Sama údajně navrhla, aby se cukr vyráběl v podobě kostek, které by se mohly dobře počítat i na kusy a dobře se skladovaly.

Určitě byla mile překvapena, když jí manžel předal na podzim téhož roku malou bedničku s 350 bílými a červenými kostkami cukru. J. K. Rad zhotovil na výrobu kostek lis a koncem roku 1842 zažádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru v Dačicích. To mu bylo uděleno 23. ledna 1843. Na podzim roku 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr i pro trh. Poprvé se objevil také ve Vídni pod názvem „čajový cukr." Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru (asi 0,5 kg) a připomínal bedničku s čínským čajem. Byl opatřen původními etiketami, na kterých byl obrázek budov dačické rafinerie a prodával se za 50 krejcarů. Patent na výrobu kostek záhy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes.

Od roku 1844 přešla dačická rafinerie ke zpracování domácího řepného cukru, který byl dovážen z řepných oblastí na Moravě. Hospodářská situace rafinerie se však v polovině 40. let 19. st. vlivem vnějších podmínek zhoršovala a ani výroba kostkového cukru, do které vkládal Jakub Kryštof Rad naděje, nepřinesla očekávané zlepšení, a tak v roce 1846 rezignoval na funkci ředitele rafinerie a odešel s početnou rodinou z Dačic. Rafinerie cukru byla v provozu ještě do roku 1852 a poté zanikla, neboť byla příliš vzdálená od hlavních řepařských oblastí na Moravě, náklady na dopravu cukrovky do Dačic se zvyšovaly, chybělo železniční spojení města s okolním světem. Budova rafinerie byla v roce 1863 demolována až po sklepy. Na těch byl později zbudován divadelní a taneční sál, který zde existuje dodnes.

V městském muzeu je světovému vynálezu věnována část stálé expozice. Více informací na: www.muzeumdacice.cz

Zpět